Rád bych se mýlil. Ale mám poslední dobou takový neodkladný pocit, že bych měl sdělil své myšlenky a pocity. A že by se mi do toho zvláště chtělo se nedá říci, ale ta myšlenka je tak neodkladná jako bych měl pocit, že možná ani není moje.
Ale k věci. Prostě mám pocit, že to, kdo je naším hrdinou je pro každou zemi vždy velmi signifikantní. A že to popisuje a vyjadřuje stav duše tohoto národa. A příčina našeho poltického, kulturního, duchovního a následně i politického úpadku je zoosobněna v osobě Járy Cimrmana. Je totiž absurdní, že naším téměř národním hrdinou je někdo kdo nebyl, nenarodil se, nic nenapsal, nic neudělal… ne ne ne. Možná nechápete, rozumím, taky jsem se tomu smával a se smíchem to vysvětloval cizincům a smál se jejich nechápavým pohledům, jako co že jsme to za národ. Ano jsme národ téměř bez hrdinů, tedy máme je, ale nejsme na ně pyšní, místo toho adorujeme někoho, kdo tu nikdy nebyl. Proč? Proč nás to baví? Protože my tu taky nejsme minimálně od Bílé hory, tak si živoříme, ale svou svébytnost jsme odevzdali. Jako když psychicky labilní matka spoutá své dítě opičí láskou, a dítě, aby přežilo se zbaví své živosti, spontánosti. Génius nepřítomnosti, odevzdanosti nás prostoupil, a my si toho ani nejsme vědomi, protože to s machou sobě vlastní maskujeme svým švejkovstvím.
Švejk. To je nepřítomnost v bledě modré. Jak říkal kardinál Špidlík, naším hrdinou je blbec, který v nic nevěří. A mnozí jej s hrdou hlavou označují za zenového mistra. Pcha! Kdyby měla Asie takových zenových mistrů, pěstovali by stále rýži a plácali se v záda jaký že jsou kabrňáci!
On tu nepřítomnost, podle mého mínění, již mistrně popsal Franz Kafka, při četbě Zámku máme pocit, že už toho čtení máme plné zuby, že se to neustále zhoršuje, a že hlavní hrdina Josef K. je pouze trpný činitelem, kterému se něco děje… A jsem přesvědčen, že socha Kafky od Róny to krásně ilustruje, na prázdné postavě, sedí kafka. Ovšem bez dotyku se zemí.
Tak co, ještě Vám přijde směšný humor Járy Cimrmana?