Zabývám se komunikací a vystudoval jsem andragogiku, kde se oproti pedagogice zdůrazňuje rovný vztah a partnerský postoj: já naslouchám, co ty potřebuješ. A to je přece podstata diskuse. Na střední škole, kde jsme se vášnivě přeli, jsme vždy zastávali postoj: nesouhlasím s tebou, ale budu bránit tvoje právo na tvůj názor. A pokud s někým nesouhlasím, musím přinést takové argumenty, které mého oponenta přesvědčí. A nebo naopak. Pokud se nejsme schopni vzájemně přesvědčit, musíme se domluvit na nějakém kompromisu. Anebo vedle sebe žít s různými názory.
Máte pocit, že jsme toho svědky? Prezident jako čelní představitel státu je přece klasický příklad demagoga, který zesměšňuje své odpůrce a své názory vykládá čistě účelově. Hledá témata, která dráždí druhé a u druhých naopak přináší body. A není to náhodou slovník hodný komunistického ideologa? Jak se říká: ryba smrdí od hlavy.
Jistě nic nového pod sluncem. Ale to je podstata problému – neochota k dialogu. A média v ní mají svůj díl viny, že nedostatečně hlídají, zda jde o férový dialog či podpásovou demagogii a populismus. A nejde jen o politiku, neschopnost vědců připustit alternativní formy poznání je přece také o neochotě k dialogu. Vždyť neplatí žádné rovnítko mezi pravdou a vědou. Věda se vyvíjí od jedné přibližné teorie poznání k další. A právě ta neochota k dialogu je naše děsivé komustické dědictví! Protože ta neochota k dialogu podkopává základní morální zákon křesťanské civilizace: Lásku k bližnímu. A bez lásky k bližnímu se vracíme k duchu koncetračních táborů.
A o čem svěčí ty tupé fráze na volebních plakátech? Možná už ani politici a jejich volební manažeři nevěří tomu, co tam píší. Jde přece jen o předvolební masírku. Žiješ tady, tak holt musíš volit menší zlo. Ale co je to menší zlo? A kolikrát už lidé to menší zlo volili a jaký byl výsledek? Není už ta politika jako služba veřejnosti tak z diskreditovaná, že žádné menší zlo už tu není vidět? A nejsou ty sociálně nejslabší už tak vyčerpaní a apatyčtí, že už si podvědomě přejí rychlý konec?
Na začátku krize byl v jedněch českých novinách článek s titulkem: „Češi se rozhodli přežít“. Dobře, čert vem politiku: je tu fotbal, pivo, holky, nebo jiná kombinace potěšení dle osobních preferencí, tak proč se unavovat politikou? Ale co ti, co jsou na samé hranici přežívání nebo dokonce za ní?
Společnost funguje jako složitý celek, který by měl držet pohromadě základní demokratické principy: rovnost, svoboda a bratrství. Někdo se možná zasměje mé naivnosti, ale pokud toto nefunguje už tady přece dávno žádná demokracie není a je to taková potěmkinovská orweliádá, kde jedna parta, která ovládla mechanismy státu, chce totálně vydojit tu druhou partu. Kupříkladu stát bohatne na alkoholu, ale nedokáže ochránit své občany,a přitom čteme, že na případu pracoval tým kriminalistů zhruba před deseti lety a slovy jednoho z nich:“… jim někdo házel klacky pod nohy.“ A není klasickým příkladem té potěmkinovské orweliády i Česká televize: změní studio, pak změní logo, které vtipně připomíná ČD Cargo, nejsme také jen pytlem, kterým je smýkáno po světě médií… A co třeba hlubší analýzy, že se ještě divím, že?
Promiňte mi můj závěr, ale výsledky voleb jsou jen podle mého jen důsledkem absence demokracie.
Formálně jistě, ale doopravdy – myšleno jako úctu k duchu? Rád bych se mýlil.