Úvod
Kafka nebyl spisovatel milující absurdní literaturu či absurdní pohled na věc. Kafka jen zaznamenal to, co tady viselo a bohužel stále visí ve vzduchu. Absence víry, řádu, vize a z ní vyplývající beznaděj plus ztřeštěný smysl pro humor – uvolňovač napětí, aby se to dalo ustát.
Dějství prvé
Jsme v divadle. Jsme v tom divadle povinně. Kdo není v divadle není Čech. Jsme v divadle a očekáváme, co bude. Když už jste někde nedobrovolně, máte jediné přání, aby to bylo zábavné. Pokud to není možné, tak alespoň, aby to nebylo moc nudné. A když už, ani to není možné, tak ať to probůh není dlouhé – bůh však v absurdních dramatech nevystupuje, absurdní dramata vznikají tam, kde lidi ztratili víru, většinou ve vlastní schopnosti.
Už tady sedíme asi hodinu, a pořád se nic neděje. Prostě hlediště je plné netrpělivých diváků, které chtěli být úplně jinde, a na pódiu je stále mrtvo. Je zhasnuto. A pořád nic. Představte si to, sednete si do hlediště, představení začíná od 7, zazní troje zazvonění, zhasla světla. A od té doby již uběhla hodina času. Celých nekonečných 60 minut, 3600 dlouhých vteřin a stále nic. Nic, jen mírné šumění lidu. “No to je hrozný”, “Co to je za blbej kus”, ozývá se od těch nejstatečnějších.
Chytřejší si vzali svačinu a něco na zapití a smějí se pod fousy. “To je snad zlej sen”, zazní povzdech odkudsi.
Dějství druhé
Stále jsme v divadle. Už uběhly dobré 2 hodiny. Nekonečných 120 minut, 7200 vteřin. A stále se nic neděje. Jediné, co se mezitím změnilo, že kdosi vypozoroval, že tam není nikdo z organizátorů, asi tušili jak bídné představení to bude. Stávám a odcházím, nesouhlasný šum a odsuzování prořezávají vzduch. Nejsem sám, je nás několik. Odcházíme.
V ten moment se roztáhne opona. Na scéně je židle, na který sedí muž a předstírá, že spí. Všichni se vracejí zpět do židlí.
Dějství třetí
Stále jsme v divadle. Na židle sedí muž, který stále předstírá, že spí. Od začátku představení už uběhlo vesmírných 40 minut. Neděje se nic. Na jevišti je židle, na které sedí muž a předstírá, že spí. Nikdo už nic nechápe a ničemu nerozumí. Napětí roste. Všichni dál sedíme a čekáme, co bude. Jak dlouho probůh budeme ještě čekat, a co vlastně přijde? A co by vlastně mohlo přijít? A nečekáme náhodou v blbej čas na blbém místě?!
65 minuta po začátku představení. Herec sedící na židli a předstírající, že spí, sebou trhl a pozdvihl hlavu. Zavládlo ticho, všichni očekávají na zásadní proslov. Nic. Muž sebou asi jen trhl ze spánku, nadzdvihl hlavu a pak mu opět spadla dolů.
Jak dlouho probůh budeme ještě čekat, a co vlastně přijde? A co by vlastně mohlo přijít? A nečekáme náhodou v blbej čas na blbém místě?!
75 minuta po začátku představení. Herec sedící na židli a předstírající, že spí, sebou trhl a pozdvihl hlavu. Zavládlo ticho, všichni očekávají na zásadní proslov. Nic. Muž sebou asi jen trhl ze spánku, nadzdvihl hlavu a pak mu opět spadla dolů. Jeden muž už to nevydržel, vstal a zařval: “Serem na to, jdeme na pivo!” “Jasně!!!”, ozvalo se sborově”. Už slyším náš smích, jak se tomu budeme za pár minut smát, že jsme proseděli 205 minut, abychom mohli jít na pivo. To zas bude skvělá historka. Kdo tu nebyl, neuvěří.
Epilog
A příště půjdem zas.