Reklama
 
Blog | Radek Cipov

Kam kráčí Evropa – nejde náhodou o nepřítomnost vize?!

Osud Evropské unie je aktální téma. V zásadě se však diskuse
 točí kolem ekonomiky, financí a suverenity jejich členů. Co postrádám
je vize. Většině obyvatel jasná, srozumitelná a přitažlivá idea. Proč
máme táhnout za jeden provaz a sdílet jeden dům.

Evropa postrádá jasnou vizi. Je to sexy značka nebo laciný neznačkový produkt? Je pro všechny, nebo jen pro vybranné. Staré civilizace na to měly mýty, které jim dávaly smysl.

 Současná diskuse podle mne opomíjí podstatu všech problémů:

Každý člověk, i ten seberacionálnější, se chová iracionálně. Jeden český sociolog Vlastimil Rollo o tom dokonce sepsal studii Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel na svět přišel. Dochází k ní k závěru, že jsou to vždy emoce (e-motion – energie dávajíci věci do pohybu), které rozhodují o našem jednání, a až následně si racionalizujeme svá rozhodnutí. Jak tedy můžeme předpokládat, že se budou chovat racionálně státy. Proto je třeba podstatu problémů hledat právě v té emoční, iracionální rovině. Což je ovšem problém, pokud se debat účastní především ekonomové a kde nadvláda současného vědeckého paradigmatu iracionalitu úspěšně vytěsňuje, na rozdíl od starých kultur. 

Reklama

 

První kořen problémů:

To co podle mne chybí je společná vize. V marketingu se říká, že hodnota značky CocaCola je dána z 50% právě tou značkou, emocemi a všemi hodnotami s ní spojenými. Bez té značky by její hodnota byla poloviční. Byl by to jen nápoj colového typu. A tato značka, Evropská unie, není dostatečně atraktivní pro zákazníky, občany. Máme tisíci stránkovou smlouvu, kterou si možná přečetlo pár právníků. Představte si, že by takto komunikovala svou značku právě ona zmíněna Coca Cola, tím, že by vydala tisíci stránkovou publikaci o tom, kolik radosti Vám tento nápoj přináší. Absurdní, nemyslíte?

 

Druhý kořen problémů:

Za problémy krize evropské unie, mohou právě jednotlivé národní státy. Krásně to ilustruje schizofrenie s prezidentem. Buď máme jednoho evropského prezidenta, a pak už nepotřebujeme mít prezidenta národního. A pokud máme evropského prezidenta měl by být známý všem obyvatelům unie, a jeho hlas by měl znít jasně a silně. Prostě jsme v situaci jakéhosi kočkopsa. A přitom, když čtete o příčinách krize v Řecku, jak o tom hovoří kupříkladu v Respektu č. 45 historik a politolog prof. Thanos Veremis, dozvídáte se, že problém není v lenivosti Řeků, jak se nám kdosi snaží podsunout, ale v přebujelém státním aparátů a v tom, že politická elita je podprůměrné kvality a zaměstnává své příbuzné a o dalších věcech spojených s klientelismem. Ale to je přece i problém České republiky, korupce je svázána s politickými stranami atd. A o efektivě české státní správy, která čítá cca 140.000 můžeme více než s úspěchem pochybovat.

Politolog Robejšek hovoří na ihned.cz o tom, že státy Evropy jsou příliš staré, aby se mohly federalizovat.

A teď si neodpustím kacířskou otázku: A opravdu ještě potřebujeme národní státy? Milovat svou vlast a milovat svůj jazyk můžeme přece bez toho, aniž bychom potřebovali národní stát. Jak je obecně známo, stát je nejhorší hospodář. A dokážu si představit, že máme jednotnou Evropskou unii, která má na starosti zahraniční politiku, obranu, finance… A ostatní věci se mohou přece odehrávat na úrovni krajů či měst. Kupříkladu český historik Dušan Třeštík, hovořil o budoucnosti jako o novém středověku. Nejsem historik, ale v té době se přece mnoho věcí řešilo na nižších úrovních. Včetně například existence domovského práva, kdy obec byla povinna se postarat o své nemocné či chudé. Čím menší celek bude spravovat věci veřejné, tím větší pravděpodobnost, že si to dokážeme uhlídáme.